ODPUŠTĚNÍ

Sedím u písečné duny,
a za svitu mléčné luny
v dáli pozoruju mořské vlny.
A v temném plášti noci,
uvědomuju si,
že nám dvěma není pomoci.

Sic dříve měli jsme se rádi,
avšak láska lidi opouští,
stejně jako mládí.

Teď chováme se k sobě jako cizí,
přestože naše láska bývala ryzí
-i mé žhavé pohledy už mizí.

Za jasného luny svitu,
ty Viktore chybíš mi tu
a v temném noci plášti
se mé srdce zbavuje zášti,
jež cítí k naší dávné lásce.

Žes opustil mě Ti nevyčítám,
ale odpouštím...