O lásce a o životě

I já, jak mladý popleta,
šel hledat lásku do světa.
Dlouho bloumal jsem po lese
a čekal až láska ozve se.

Já stále dál a dál jsem šel
a lásku nikde nenašel,
přestože přicházím teď k vám,
tak lásku hrdě odmítám.

Vždyť láska muže k ženě,
je jako nedorostlé štěně,
Rozkouše vám smeták, potom střevíce,
ale srdce vaše, to rozkouše nejvíce.

Už neuzavírám žádné sázky,
protože zbylo mi jen málo lásky.
O všechno obralas mě, už nemám nic,
všechen cit dal jsem ti, tak co chceš víc.

V mém srdci vyschl lásky pramen
a zbylo mi jen teplo kamen,
teplo kamen krbu rodinného,
ty nechalas mě a myslíš na jiného.

Já však nedokáži myslet na jinou
a v duchu bloumám jarní krajinou.
Procházím lukami se slzou na líci,
procházím lukami, tak jako básníci.

A myslím na tebe, na tvoje vlasy,
na poupě rozkvetlé do plné krásy,
na které padají mé velké slzy,
jestlipak uvidím tě brzy?

Nevím!