Zrnka neřesti

Mou hlavu jsi dala
do svého klína
jak do hedvábného polštáře...
Svou rtěnku jak razítko
barvy lila
vtiskla jsi mi do tváře...

Můj nádech v tichu zazvonil
já k oušku se ti naklonil
když tvá ústa náhle šeptala:
Lásko... já na nic se neptala...

Měsíc se pro nás slitoval
a věčnou noc nám daroval.
Dal jemné světlo a sám se skryl
neb pohledy naše pochopil.

Tvá horká dlaň
mou tvář teď laská...
Chci říct Ti jen...
Ty jsi má Láska.
Znovu nádech do ticha
- tohle se jen tak neříká -
tvé oči vidí co chci říct.
Ty šeptáš jen: Neříkej nic...

Hladím tvůj krk
jak by byl z plyše,
šeptalas: Líbej mě...
na krk... i výše...
K horkým rtům tvým
já přitisk ta svá,
tvá zdála se mým
nebesky sladká.


Tvé křivky znal jsem už zpaměti
a malířem chtěl jsem se stát
tvou pleť s dotekem perleti
přál bych si malovat.

Dovol mi prosím na malou chvíli
jen ležet vedle tebe.
Chci vnímat tvůj tep, jak srdce nám byli,
když spolu jsme dosáhli nebe.

Nevím co skrýváš
v sevřené pěsti.
Rozevřeš dlaň...
V ní zrnka neřesti.

Ta proradná zrnka
jež mění nás v lidi.
Měsíc zahalen,
jen hvězdy nás vidí.

Ta noc mi navždcky
utkvěla v paměti...
Zní to jak pohádka...

...ale ne pro děti...