Lovec a šelma XXI.

Tak spolu trávili nějaký čas,
zimní krajinou se toulali,
pozorovali měsíční jas,
když na lov se spolu vydávali.
.
.
Lovec zatím pral se se smrtí,
občas vyhrával a pak ona zas,
někdy vzdal by to i s chutí,
věděl, že ještě nenastal ten čas.

Hnán stále svým snem, setkat se s ní,
smrti nehodlal se lehce vzdát,
dál chce se toulat krajinou lesní
a vídat ještě slunce zapadat.

Nápoji z bylin nemoc zahání,
ty mívají hodně zázračnou moc,
i whiskou se občas bacilům brání,
v nedohlednu je jiná pomoc.

Nyní o hodně lépe se cítí,
již nemůže vystát to ležení,
přes okno nesměle slunce svítí
a srub dostal podobu vězení.

Když tvář mu zase vítr pohladil
a viděl větví tichý pohyb,
čepici víc do čela nasadil,
že už to zvládne, nebylo pochyb.

Alespoň něco uloví snad,
zásob teď nemá rozhodně dost,
zima ještě bude, nechce mít hlad
a lov mu velkou přináší radost.

Je jasná obloha, paprsky hřejí,
cítí, jak sílu mu dodávají,
drobné větvičky na stromech se chvějí,
první ptačí trylky se ozývají.

Poslouchá tu hudbu krajiny,
tak kouzelně mu v uších zní,
tohle nenahradí lék jiný,
snad jen další setkání s ní.

Na mnohé stopy zvěře narazil,
mezi nimi hledá ty její,
támhle pár stromků vítr porazil
a díry v zemi po nich zejí.

Náhle zahlédl stopu tak známou
a pocítil to známé chvění,
jaké měl, když stál nad tou jámou,
kde zůstala jako ve vězení.

O kus dál spatřil stopy další,
které nepatří ji rozhodně,
tahle kočka musí být větší,
snad šelma ji za oběť nepadne.

Hrdlo sevřelo se mu strachem,
obavy objevily se ve tváři,
až pozná skutečnou pravdu časem,
oči radostí se mu rozzáří...