Toužím

Svět:
Pohoda už zase cinkají rolničky
z oblak se snášejí stříbrné krystalky klidu.
Svět tiše oddychuje, usíná.

Já:

Černé kopretiny v tornádu času
ohýbají svá křehounká těla
Měděný kůň obrací hlavu k severu.
Duše se trhá.

Já už tu dál žít nesvedu

Toužím, jak marně!

Toužím do svých dlaní měsíc uchopit
opřít o něj hlavu, celá se v jeho lesku utopit
pak nafouknout ho jak pouťový balónek a uletět
hrát si s modráskem na honěnou
vyhrát v kartách vlastní tvář
schoulit se do stínu a vnímat jeho zář
Chci jak Jupiter cítit se slavně

Toužím tak marně!!!