Poutník

A šel dál po cestě,
Ke své žádné nevěstě,
Neviděl dál, nespěchal nic,
Poslední polibek zdobil mu líc.
Zlomený úsměv, tělo měl vláčné,
Netušil, kdy zase přemýšlet začne.

Fascinován krásou květu,
Zežloutlým listím, co padá
Dvou holubiček v letu,
Ta jedna byla tak mladá..

Ve tmavém potoce se obloha topí,
Mraky, mají divný tvar,
V srdci bodá jak kopí
Vzpomínka v zajetí par.

Bělostný pokoj… obraz na stěně..
Naproti zrcadlo odráží lži,
…které zažíval denně…

Lži..vždyť… co pravda je?…
Co znamená a kdo jí vládne?
Když růži zahradník zalije?
Když růže v sadu tiše zvadne?

Ne… dost…přestaň… vždyť mě to ničí,
Ten, co jde po cestě do větru, křičí,
Neslyší nikdo… tak směje se blázen,
…upadá do prachu, za deště… na zem…

V blátivé kaluži leží co bývalo,
Ten co život za něco dal
Leží sám, vždyť už se stmívalo
Tak kdo by ho… proč?… hledal?