Dívka bez jména

Ta dívka chtěla jenom štěstí,
ta dívka chtěla jenom žít,
proč osud jí to nedopřál,
snad nenalezne nikdy klid.
Jen po lásce toužila,
tak málo od života chtěla,
vlastní mysl ji zradila,
proč, to nevěděla.

Svým snům hluboce věřila,
těm idealistickým představám,
kdo vzdává se předčasně,
navěky prohrává...
Přes všechnu tu víru,
kterou darovala životu,
pomalu ztrácela sílu,
ztrácela jistotu...

Takhle nechtěla už dále žít,
asi však bála se
život si vzít,
snad smrt samotná ji sužovala,
snad měla o své blízké strach,
však nejvíc se asi bála
vědomí, že by byla vrah...

Smutné srdce, smutné oči
po celé dlouhé dny.
Celý svět se s dívkou točí...
- a víra ve své sny.
Neumírej, dnes ještě ne,
všechno je jak má být.
Z obyčejných snů
se stanou kouzelné,
možná stačí jenom chtít...

Kdo nevěří na zázraky,
ten je ztracen,
řekl moudrý člověk
kdysi dávno.
Rozehnat černé mraky,
bojovat za svůj sen,
jen idealistům je přáno
věřit v každý nový den.

Ke všemu, co je krásné,
je prvním krokem odvaha,
kdo vzdává se před bojem,
navěky prohrává.
Ta dívka tomu věřila,
chtěla, tak proč by ne.
A láska byla
její bohyně.

A snad pro všechnu tu víru,
kterou darovala životu,
osud jí vracel zpátky
zracenou sílu,
ztracenou jistotu.
Karta života se obrátila
a s ní i celý svět,
nic nebyla náhoda,
pro lásku se musí trpět,
tak zní dávná dohoda.

Ztracených pár let,
sladká odměna,
otočil se svět
s dívkou bez jména.
Jen trochu lásky chtěla mít,
nikdy nepřestala snít
ten krásný bleděmodrý sen.
Teď může jen pro lásku žít...
Žít každý nový den.