Běžec

I
Přes pole a přes luky,
běží běžec veliký,
běží, běží co má dech,
aby vůbec někam doběh.
Výmoly mu nevadí,
s příkopem si poradí,
běží, běží co má sil,
aby už u cíle byl.
Na potok jen mrkne,
rovnou přes něj hupne,
kopec, stráň a údolí,
to ho vůbec nebolí.
Na překážky nekouká,
víra ta ho ponouká,
víra, víra v lepší časy,
už aby to bylo asi.

II
Běží, běží ke své milé,
holce jedné roztomilé,
holka jako květ,
dal by za ni svět.

III
Bez dechu, bez dechu
běží k svému cíly,
nedopřávaje si oddechu
vytrvalou pílí.
Na vysokém kopci zas,
kde jsou mraky nízko,
život jeho náhle zhas,
k holce své měl blízko.

IV
Nebe rozčísl velký blesk,
zemi ozářil jeho matný lesk.
Blesk zasáhl jej,
netrefil se vedle něj..
Jeho leží tam tělo,
ó krásná Danielo,
ruce rozhozené.
nohy oddělené,
jeho hezká tvářička,
pozbyla růžová líčka.

V
V tom utichl déšť a hrom,
ztichl i ten starý strom,
všichni svůj bol vyjadřují,
stesky své neskrývají.

VI
Přišlo jitro, přišel den,
našli ho tu ležet jen,
zaplakali, zaštkali,
do vesnice se vydali.
Ve vesnici byl smutek velký,
nikdo tam nechytal lelky,
na pohřeb se všechno připravilo,
a nic se přitom nezanedbalo.
Pohřeb pak smutný byl,
nikdo se ho nezdržel,
kluka otec se z toho složil,
starosta ho však podržel.

VII
A co holka jeho milá?
Holka jeho roztomilá?
Ta se skalky rozběhla se,
a na padrť rozbila se.