Prokletí

Ve víru věčnosti
světu se skrývá.
Tělo má z kamene,
duše je živá.

Na tváři ohyzdné
krev dávno není.
Už nemůže ublížit,
jen zuby cení.

Největším trestem
je takové prokletí.
Bolest je bezedná
několik století.

Jediné, co těď smí,
dívat se na lidi.
Z výšky a strnule,
jen tiše závidí.

Když zahrada pod ním
vždy kvete a voní,
i oči z mramoru
slzy jen roní.

Slzy, jenž zalijí
povadlou zahradu,
když duše pro lásku
umírá od hladu.

A když voda při dešti
ze střechy utíká,
všechnu ji sebere
a rychle spolyká.

Potom ji rozdává,
každého pohostí.
Nic za to nežádá,
dělá to s radostí.

A v měsíčním svitu,
když na život vzpomene,
opět se rozpláče,
ikdyž je z kamene.

K ránu, když milenci
loučí se spolu,
slzy se snášejí,
jak rosa dolů ...