Věšáci přece nemluví...

Najednou sníh
začal se snášet z nebe na zem
já nevěděla jak říct
že jsem do tebe prostě blázen

Neb věšáci přece nemluví
City svý nosí v sobě
Kéž beze slov mi rozumíš
i když je ticho jako v hrobě

Vločka tu bílá, zbloudilá
spadla mi na rameno
chladem svým v srdci vypálila
na věky tvoje jméno

Teď uvnitř křičím Miluju tě!
Chci šeptat ti to v obětí
Ty však jen řekneš Ticho kotě
věšáci přece nemluví...