Kapky na kolejích

Deset.
Stojím sama, tmavé nebe značí
tu prázdnotu vevnitř
a dopadající kapky
tančící na kolejích...
už zbývá jen čekat.
Dřív to nepomáhalo, tak si pomohu sama.
Co jiného dělat?

Devět.
Proč jen, proč? V životě se stávají chyby.
Chybou jsem já? Asi ano.
Sedám.
V hlavě se mísí myšlenky, jen kdyby
je tak mohl někdo roztřídit.
Já už to vzdávám...

Osm.
Odčítání vteřin však nepomáhá, ale
strachu jsem zapomněla.
Brzy bude dobře.
A to jsem chtěla...
Život je těžký - naštěstí -
má duše jej brzy opustí...

Sedm.
Ani už nečekám, co se stane.
Vím to.
Možná jako jednu z mála věcí v životě.
Nebylo mi přáno, tak vzdávám to.
Pohlížím nahoru, přemýšlím.
Ať už skončím v nebesích nebo v temnotě...

Šest.
A vnímám déšť.
S každou další kapkou vzpomínky víc vlhnou.
Mé oči změnily se v zrcadla.
Odráží vlastní minulost, budoucnost již odpadla...
měla bych žít přítomností, avšak proč stále v bolesti?!

Pět.
Nenávidím, NENÁVIDÍM svět.
Již mnoho vět bylo vyřčeno v trápení, ať už to skončí...
Svět asi neslyší.
Lidé slyšet nechtějí a svět nemůže.
Ten se stále jen točí...

Čtyři.
Boha jsem zklamala.
Proč jinak by mě neslyšel, nepomohl, nepřišel a...
už ztrácím naději.
I tu poslední.
Však jenom chviličku, a než se naději, všechno to zmizí...

Tři.
Jako bych už nežila.
V dálce vidím to světlo, tu spásu...
Proč zrovna já?
Asi jsem neměla být tak příjemná, přátelská, hodná a citlivá...
neměla jsem v sobě mít tu krásu!
Proč TIHLE lidi,
proč jen jsou ničeni,
vždyť ONI vidí,
že život je pes...
A přežijí s láskou, nikdy ne bez...

Dva.
Láska je propast.
Jako černá loď na temném jezeře,
jako kočka v pokoji škrábajíc na dveře...
Vždycky tak samotná, uzavřená...jednou jí pronikneš a nemůžeš ven.
Ničí tě, trápí tě, jako zlý sen...
I já to věděla, avšak proč si to přiznat?
Ono to vypadalo ZASE tak krásně.
Že bych konečně mohla být šťastná - ano,
to bylo ještě v době, kdy o mně skládal básně,
tvrdil, jak jsem jedinečná...
Odešel.
A já půjdu taky.

Jedna.
Ano, láska je propast.
A já stojím na okraji té propasti a nemohu se vrátit zpátky...
Avšak končím s přemýšlením.
Už kašlu na pohádky.
Je to stále blíže...
dvě světla osvětlují mou tvář, zmáčenou,
oči rudé vnímají zář, vědí, co bude...
oko není lhář...
mnohokrát jsem to poznala - je to tak - mohou i za to,
že čekám jen na to, až...

Nula.
Skrz zavřené oči světlo proniká tělem mým.
Nevnímám bolest.
Všem odpouštím.
Moje tělo je jako loutka -
ale s ní jste si hrávali i v životě.
Upadám, všude je temnota,
rty vyslaly poslední dech života...
Avšak pak jsem tu znovu.
Vznáším se k výšinám, vidím své tělo pod sebou.
Bez duše, nehybnou...
Co jsem to udělala? Na to už je teď pozdě.
Myslím jen na tebe.
Vždyť ty jsi mne přivedl do nebe...
Děkuji.