Voníš jako stébla trávy

voníš jako stébla trávy
posečená v poledne
tenká že slunce skrz ně jeví se mřížováno
zelenavým polostínem
hebknoucí v polibcích jeho žáru
máš stébel plnou hlavu

někde nad hlavou běhají vatoví beránci
přítomnost slunce je vrtkavá
a ty máš hlavu v oblacích
na mém klíně

kdybych věděla kam se díváš
a co tam nahoře vidíš
možná bych se nad tebou sklonila
vyplašila tvé sny
a líbala tě
než se v té výšce ztratíš
jenže co když sníš s otevřenýma očima něco
co by ti byla škoda vzít?