Dnes naposled

Na srdci vánice ledová leží,
dívám se na tebe a stále sněží
slzy z tvých očí přeněžných,
dnes naposled pil jsem ze rtů tvých.

Ten nektar,jenž se láskou zve,
jenž z hrudi vlastní srdce rve,
by splynula v jedno jen
a zaplál by v nich věčný den.

Na nebi zbytky lásky hoří,
řeklas mi,byl to jen sen,
má láska ztrácí se v moři,
v mém srdci již dohořel den.

Mé srdce ale lásko stále
chce to tvé k sobě přivinout.
Chci upíjet z tvých retů dále,
co náhle chceš mi odejmout.

Ve tvé mysli jako v knize čtu si,
chceš udělat to,co se musí
a pro jiné se lásky vzdát,
přestože tě mám tak rád.

Teď upři na mě na chvíli
své oči plné smutku
a řekni,zda se mýlily,
když oddaly se skutku
spolu s ústy,srdcem tvým,
a pak zmizím jako dým.

Jen do očí mi řekni vážně,
že nezbylo nic z lásky,vášně,
jíž jsi ke mně cítila,
zda již zcela zmizela.

Tak nebraň se lásce,a nebraň se citu,
dávám ti srdce své na dlani,
tak řekni zas prosím tu nejsladší větu ...,
změň temnotu ve svítání.