Rozloučení s manželem i vrahem

Zapálím svíčku,
vzpomínáme spolu,
na procházky,
na ty skály,
které jsme milovali,
na fotbal,
( i dokonce jsme zkusili),
na skákání padákem,
náš let balónem,
tolik jsme se báli,
ale pak chtěli víc.

Koupili jsme si dům,
ten na kraji města,
se zahradou,
ta byla báječně velká
a já sázela květiny,
a tys mně pomáhal.

Na výlety autem vzpomínáme,
nejdále do Itálie,
tam se mi moc nelíbilo,
ale tys byl nadšený.

Vzpomínáme na květinový veletrh,
tam jsem se Ti ztratila
( řekla jsem, že jsem měla strach),
ale nebyl to omyl,
jak jsme se pak nasmáli.

Smích nás spojoval,
čekali jsme na přírůstek,
zážitků už bylo dost,
a čekání na bytost dlouhé.

Ale zjistila jsem něco dalšího,
tys mi lhal
a ne jednou,
měl jsi ještě jinou
a já nechápala,
kde bereš ten čas na další.

Pak jsem se dozvěděla hrůzu,
že jsi nájemným vrahem,
ty tak něžný a křehký
a já nechápala.

S pláčem jsem chodila,
už nemohla Ti věřit,
nedokázala jsem mluvit,
přes tu naši velkou lásku.

Vyřešil to ten dopis!
Přišel ráno muž,
v tmavém obleku
a mně bylo jasné,
co se stalo,
když říkal:
"Je mi to líto,
upřímnou soustrast".

Smutek v sobě pořád mám,
i když jsi byl ničemný,
milovala jsem Tvou (čistou) duši.

Tak moc Tě milovala,
že si tu teď povídám,
s Tebou u svíce.