Duha

Při rozjímání v nočním tichu,
vzduch těžký jako mámení.
Je snad hledání lásky k smíchu?
Dají mi hvězdy znamení?

Svět vůní jara přesycený,
bezstarostný jak let čmeláka.
Mé srdce sice prázné není,
však nejistota ho neláká...

Tak zlaté číše přetékají,
nektarem sladkým vábivým.
Jazýčky hbitě ochutnají,
však odlétají za jiným...

Touhou se vypíná každičký květ,
barevné okvětí k potůčku sklání.
Co všechno nám nabízí tento svět?
Tak proč zůstat u jednoho přání...

Ochutnat jeden a pak zas druhý,
to tělu rozkoš dopřeje.
Však srdce je prázdné, je bez duhy,
neb duhu jen láska maluje...