Se svým stínem

Stojí kdosi opodál,
žadoním a prosím, vstupte dál!
Stébla stonku chytajíce,
ta vůně dnešní provoní vše více,
jen já stále prosím, vstupte dál!

Signál času zachycuji,
spíše zvaný, než-li chvěný,
zvoní mi však tiše v uchu,
kajícně se rouhám dál…

Nač všechno tohle strádání,
život pluje, plujme s ním…
V tom můj úžas náhle uvědomělý,
svádí teď boj s neviditelným,
tato chvíle stává se bojištěm strachu,
má úzkost ještě silnější.

Kdos náhle vstupuje,
blíž a blíž, dál a dál,
sedá si hned vedle a tiše,
maličko vnitřně naslouchá, a srovnává…

Letmý dojem končí závanem větru,
ve větru však lehkém, těžkém i mrazivém…
Lehkém jako pírko ptačí, těžkém jako lidská vina,
mráz zas všechno trpké připomíná…

Stojí kdosi opodál,
nesvítá a hvězdný jas tvoří scénu,
ve které se rozhodí zbytek karet,
které sem tu ještě nevydal…
Tak tedy sedáš znova vedle mě,
ty můj milý stíne,
vnitřní výzvu přijmu tiše,
co však bráti dál?

Oči naše proti sobě,
jako dva padlí vojáci,kteří hráli příliš krutě,
aby všechno zahráli…
Kdos z koho,můj milý stíne,
oči se přitom přivírají,
svádíme tu absurdní boj spíše,
boj s větrnými mlýny,
z kterými se nelze přít.

Oči, které proti mně teď stály,
Pochopily, zasmály se na útěk daly.
Na útěk mým břitkým nitrem,
bolestným a pochopeným,
tvrdým a milujícím…
Děkuji ti milý stíne,
dobrou noc mi daly…

Martinec Vlastimil
30. Května 2005