V boji nejsem sám

"Zapište si dnešní datum,
21.6.1944"

Dnem posledním?
Dnem ztráty?
Dnem smrti?
Dnem skončení?

"Jaký je to den?"

"Je to Váš svobodný den"

Úsměv kolem projasní
a neprchne, jako myšlenka.

"Půjdeme domů, konečně"

Jaké to bude?
Jak mě přijmout zpátky?
Chyběl jsem jim vůbec?
Nezapomněli?

"Tady dole jsme rovnocenní,
nezapomeňte vždy chránit zraněné,
dnes končíme,
rozpustíme Vás,
budete všichni zase u svých rodin"

Začíná bitva zajímavá,
pomalu schyluje se ke konci,
však dochází munice.

"Co teď?"

"Prcháme!"

Největší optimista,
však realista,
čeká, že jej něco zasáhne,
má strach ze smrti,
přesto běží.

Chrání se, jak může,
přesto jej zasáhnou,
protivníkova zbraň.
On padá k zemi a věří.

"Jsem hrdý"

Přátelé jej nesou kus dál,
snaží se jej zachránit,
volají lékaře
a ten pak prohlásí.
"Skončili jsme v boji,
a vy budete žít!"