Oči jednorožce

Ve snu jako v žádném jiném,
kráčela jsem po lese.
A pak slyším dusot kopyt,
jak z mýtiny sem nese se.

Byl to jednorožec jak
z bílé růže květ.
Chvíli se zastavil
a v jeho očích
se zrdcadlil celý svět.

Já sedla jsem si do podřepu
a mlčela jak hrob.
Srst měl jako ze sametu,
v prostřed čela svatý roh.

Hřívu snad z bělavých
houslí strun.
Houslí jenž tóny
lásky tichem nesou.
K milencům co srdce
se jim citem třesou.

V očích hloubku světa krásy,
jenž v duších lidí skryta je.
Co v temném lese dělá asi
zvíře, co čistou lásku zvěstuje?