Chlad samoty

Den za dnem plyne,
nepřichází však ten,
ten den kdy láska ve mě zhyne.

Cítím spolu s ní chlad, jak prostupuje mi tělo,
i přesto, že venku se tak krásně rozjasnělo.
Ten chlad jde od srdce,
a tělo už ho nebude ničit déle.

Mé srdce je jako zrcadlo,
odráží do mého těla,
chladnou lhostejnost mého anděla.

To, že to není anděl si nepřipouštím,
stále mu jeho pekelné hříchy odpouštím,
snad to bude kvůli jeho krásným očím.

Chci přestat vidět jeho oči ve snách,
jsou jen článkem v jeho hrách.
Hra nejhorší, když kočky se pokouší,
sám si to však nepřipouští,
a to se taky neodpouští!

Když postel má mu jen stačila,
já se přitom láskou jeho snažila...být.
Nevěděla jsem, že jen stále lže.
Že svou lásku už našel, že zatajuje mi vše.
Pro zahnáni samoty a smutku,
došel až k mému zármutku!

Nejhorší je, že lásku stále cítím,
a chci mu ji darovat,
bez něj už nechci nikdy notovat.

Přiznávám, bojím se samoty.
Nechci bez tebe žít, tak vrať se mi!