Básnířka

Básnířka

Právě si koupila nové šaty
jemně modré a lehké,
aby obtáhly její srdce křehké
a k nim baleríny těsně nad paty.
Vlasy dlouhé volně rozpuštěné,
na slunci vyniká jejich zlatá
a když je na chvíli větrem ováta,
jsou to její okamžiky chtěné.
Její dekolt jemný šperk zdobí,
ňadra vystupují z výstřihu,
s každým nádechem se přizpůsobí pohybu,
kdo ví zda-li tím pány nezlobí.
Kráčí prosvětlenou pěšinou
přes voňavý bukový les,
kolem ní běhá její věrný pes
a právě se s myslivcem minou.
Ohlídne se, ale ona kráčí dál,
chvíli se dívá nahoru, oči zavírá,
v ten moment své srdce otvírá
a myslivec se zastaví opodál.
Dívka ho nevidí, ale on pozoruje,
nechápajíce, ale s úžasem,
že taková bytost s čistým srdcem
každý detail v přírodě miluje.
Ona natáhne ruce, začne tančit,
kolem stromu otáčí se, jako kolem partnera,
když sama v sále je královnou večera
a krásná hudba měla by začít.
Najednou ulehla do zeleného mechu,
pomalu zavírá oči,s úsměvem na tváři
a na vlasy jí stále slunce září,
nepotřebuje žádnou střechu.
Po chvilkách zase oči otvírá
a její úsměv neustává,
kdo ví co se jí ve snech zdává
a jak moc je velká její lásky víra.
Pes věrně k noze si lehnul,
jakoby věděl, že musí chvíli tiše být,
aby se dívka neprobudila, chce-li snít
a jak otevřela oči nad ní se sehnul.
Oba se posadili naproti sebe
a ona začala mu něco říkat,
jakoby si chtěla na osud naříkat
a pes se jen chvílemi díval na nebe.

„ Jsem snad jediná z mých vrstevnic,
která vidí krásu světa
v tom, jak rychle ubíhají léta
a jak nikdy nežiji pro nikoho a nic?
Pokaždé jen dobré kamarádky jsme,
žádný z chlapců nám neporozumí,
každý úsměv nám bolest tlumí,
ale vždy s ním životem neprojdeme.
Vy, vysoké stromy, jste tu dlouho již,
kdo ví kolik takových dívek tady bylo,
kolik kapek slz tuhle zemi omylo,
já jsem a budu sama, ty to víš.
Jsem básnířka prokletá,
dívka, která žije, když spí,
na zásadách a ideálech si lpí,
srdce má daleko a ještě dál od světa.
Vypadám jako víla z pohádky,
ale na štěstí mi to nepřidá,
v mysli láska se vztekem a bolestí se střídá
a já jen stále píšu verše a řádky.
Nejsem ve zlaté kleci uvězněná,
jen moje srdce mi jít nedovolí.
Místo toho mě stále bolí
a já žiji jako zasněná.
Kapky deště padají pro mě,
když máčí mé zlaté vlasy
a jsou hezčí venku tyhle časy,
než abych seděla smutná v domě.
Láska mi v hrníčku naděje přetéká
a já stále nemám komu ji dát,
není nikdo, kdo mohl by ji z mé duše sát,
neboť každý se mé vyspělosti leká.
Proto štěstí začnu jinde hledat.
Tam v zelené trávě a skaliskách,
v červeném slunci a bělavých mrakách,
ve vůni květů a že mě bude mít někdo rád.
Jsem jen poupě růže rudé,
co srdce myšlenkami a nápady roste
a vy mladí ptáčci jen proste,
abych vás nebodla ve vaše tělo hrdé!“

Dívka se odmlčela a zvedla se...
„Na lásku právo a šanci nebudu mít,
neboť mi každý jen ukazuje,že se neumí bít.“
Řekla a zachvěla se v hlase.
Zvedla hlavu k nebi a stromu,
rukou si vlasy protřepala,
zhluboka se nadechla a pak se usmála,
zavolala na psa a odešla domů.
Myslivec, který stál opodál,
pak celý večer musel přemýšlet,
jak dokáže básnířka vidět svět
i přesto, že si s ní osud zahrával...