Ramena

Ta Tvoje jsou nádherná,
jen ta má jsou...
prázdná.

Bylo Ti těžko, vzpomínáš?
Jedna krize za druhou
si Tvou duši brala
a Ty nevěděla,
kudy dál.
Bezradná a zlomená
jsi před zrcadlem stála.
Za ramena jsem Tě vzal,
trošku je stisknul,
jen málo,
lehounce.
Jen Tě má ruka hřála.
A stejně lehce,
předlouze,
beze slov a rád
já tisknul se k Tvé lordóze
a dlouho tak směl stát.

Roztávalas, vzpomínáš...?,
tvář obrátila ke mně
a zjistila najednou,
že Tvé čelo bolavé
mé potřebuje rámě.
Z rozechvělé bytosti
za vzlyků, slz a řeči
odtékaly starosti
v jedné štkavé křeči.
A na mém mokrém rameni
pod dlaní hladící
zazdálo se zponenáhla,
že se Tvé duši rozední.
Po paměti jsi po kelímku sáhla,
odšroubovala víčko,
já v něm prsty namočil
a Ty jsi blůzku stáhla.

Ramena.
Ta Tvoje jsou nádherná
a na nich
v něžném staccatu,
jen pro Tebe,
po hmatu
mé prsty
hrály sonátu.

Ta Tvoje jsou nádherná
a ta má jsou...? To nebylo včera?

Tvoje šíje zvláčněla.
A nejen ta, Ty celá.
Pod prsty jsi se zasnila.
A moje šíje, ramena?
To bylo dávno.
Vzpomínáš?
Tak dávno.
Už ne Tvé starosti,
Tvá odměna
na mých ramenou lpěla
a já trouba pod sprchou
smyl vůni Tvého těla.
Už tomu dávno, pradávno,
co smyl jsem z ramen Tebe.
A to byl hřích z nejtěžších,
za který musím zaplatit.
Prošlou jízdenkou.
Až do konečné stanice.
Dál vůbec nic nejede.
Ta jmenuje se „Nebe“.

A včera?
Stejné zrcadlo.
Stejný stín Tvých ramen.
Jen prsty zcela jiné jsou.
Pro kelímek.
Pro Tvou lordózu
i pro Tvých vlasů pramen.

Bono se modlí za naši duši
Mothers of the disappeared.
A dnes té mojí slzy sluší
při vzpomínce
na naše ramena.

Ta Tvoje jsou nádherná
a ta má jsou...?
Prázdná.