Vnitřní boj

* Už zase chceš hrát proti pravidlům. Žádáš náznak, když dostal jsi jich kupu.
- Tonoucí se stébla chytá – a já se jako bárka v bouři houpu.
Na vrcholu štěstí,
bojím se, že nepřežiju další ránu pěstí.
A v hlubinách beznaděje, nevidím možnost, jak dobrat se ke šťastnému konci.
* Tak už ji zavolej... Prosím!
- Ale co když...?
* Zbabělče! Co horšího ještě může být? Nebudeš mít nikdy v duši klid.
- Vidím ji všude - ve věcech, jichž se dotýkala,
v řádcích, jež snad nikdy nenapsala.
Vidím smutek v lidských očích
a ten smutek prožívám s tím svým – a úplně mě ničí.
Čím víc mi na tom záleží, tím těžší je se odhodlat,
bojím se, že udělám chybu a tak nemůžu dělat nic, ač dobře vím, že to je chyba ze všech největší.
* Jen výmluvy pro Tvou zbabělost. Sobče.
- Chci ji vidět, ale nepíše.
* Chceš ji vidět, ale nevoláš...
- Tak kdo poradí, co dělat mám?
Záminky jen marně hledám,
a nedokážu, jak někteří, co mi radí,
ukrýt své city do pozadí
a říct: „Jsme kamarádi? Nebo můžem být i víc?“
Protože já bych chtěl ... A strašně moc :(
Nikdy jsem necítil nic, co by se jen trošku podobalo mému citu k Tobě.
* Nezasloužíš si ji, jestli neozveš se sám...
- Vždyť já vím! Dobře všechny tyhle rady drahý znám.
* Ale neřídíš se jimi
- Já už nevím, čemu věřit.
Nejsem si ničím jistý – krom tý svý lásky čistý.
Stýská se mi. Vím co chci, a nevím co dělat.
Tak když jsi tak chytrý, pověz mi,
„Co dělat že mám?“
* „Navzdory otcům a synům se odhodlat k činům“
- Aspoň jednu sklínku, na kuráž.
* Opovaž se chlastat, fláknu Tě, tu máš.
Kolikrát užs držel v ruce telefon, s jejím číslem na tlačítku? Nač čekáš, zbabělče zhýralý, zavolej.
- Co když se na mě naštve? Co když něco pokazím? Co když ... ?
Nevím, co říct, jak začít .. bojím se.
Že prý žena, nesmí si být nikdy příliš jistá.
Co když - až jí řeknu - přestane mě mít ráda a další NE si na mě chystá?
* ZAVOLEJ! NAPIŠ! DĚLEJ NĚCO ...
- Teď ještě ne, až za chvilinku.
* Ubožáku. Stejně nad Tebou vyhraju. Snad už pak nebude pozdě...