Co mi schází?

Schází mi.
Jenže, co mi vlastně schází,
když odešla?

Její pohlazení?
Hladil jsem ji,
když unavená byla
a z nalité sklenky
jen tak symbolicky
dvě vyplakané slzy upila
a potom zvadla.
Jak kytka.
Ale její pohlazení?
Proč si na žádné nevzpomenu?
Jen na to,
že jsem měl kdysi ženu?

Tak co mi vlastně schází?
Proč trápím se?
Proč nespím?
Co mi nedochází?

Jsou to její slova?
Právě naopak,
ten klid nyní je božský,
jak je mi jasné dnes
a denně a znova.
Slova to nejsou,
ba ani věty,
my toho namluvili dost,
jeden přes druhého
a nebyly to jen sonety.

Tak co mi vlastně schází?
Proč trápím se?
Proč nespím?
Co mi nedochází?

Je to její láska?
Ta schází mi?
Přiznávám,
já byl s ní rád
a při těch chvilkách
nešlo jen
o duší souznění.
Jenže,
na ty chvilky padá stín.
A ten nevymyslel já,
ten mého těla není,
jak od nedávna vím.

Je to tedy láska?
Co kdysi v ní vřelo.
Ke které jí scházela jeho duše
a já směl nabídnout jen mé tělo?

Je to opravdu to, co mi schází?
Byla to opravdová láska?
Léta předstíraná
a jenom dobře hraná?
Schází mi její divadla?
Nebo se jen má duše proklatá
ve slabé chvíli rozjímání
nad životem
sebe sama ptá,
kam až se to,
do jaké hloubky
propadla?