Ach jo, dvojčata...

Jsou dva. Stejní.
Oba zadaní.
Jeden se do vztahu dostává.
Druhý milé na rozloučenou mává.

A já? Mám pro ně slabost.
Srdci nejde říct dost.
Láska s nimi nebyla by oukej.
Tajně, opatrně, bych šeptala: "Čekej!"

Zraky jiných nás by sledovaly,
štěstí by nám nepřály.
Problémem byl by náš věk,
prostě na dlouhou trať běh.

Ani nemluvě o lidech,
kterým by to vzalo dech.
Jejich přátelství sebralo klíč
od našich srdcí, nese ho pryč.

Ze strachu před ztrátou,
nocí další propitou
zas jen proplujeme,
a to nejcennější ležet necháme.

Tebe dvojče - půl roku jsem milovala.
Štěstí Ti nepřála.
Láska ze dne na den přešla mě.
Došlo mi, že nebyla pro mě.

Po dvou měsících opakuji chybu,
z dvojčete sedám do sedu.
Teď, Ty druhý, vlastně stejný.
Jen modlím se, aby cit to nebyl vážný.

Zas by to bylo jen trápení.
S Tvou dívkou, mojí přítelkyní
máme vztah blízký,
tak trochu mi nahrazuje cit matky...

Takže pěkně v tom lítám.
Bez duše se zase motám.
Snažím se tomu bránit.
Nechci, ne nechci, se zase trápit.

ACH JO, DVOJČATA!!!