Poslední noc

Byla tma a krásně sněžilo,
nikomu se nikam nechtělo.
Na mostě zhasla všechna světla,
byla tam dívka, asi si cestu spletla.
Stála tam na mostě na okraji,
koukala na nebe,
na čele jí vločky sněhu tají.
Na co asi myslí..na sebe?
Na její tváři třpytily se slzy.
Ona rozhodne o svém životě, jistě už brzy.
Co se jí asi teď honí hlavou?
Co se jí stalo?
Jakou má minulost svou?
A proč najednou takové ticho nastalo?
Už ani měsíc nesvítí,
zakryl ho mrak.
Ona ví, že jí nikdo nechytí,
ví, že dopadne to tak.
Slzy jí z očí tečou čím dál tím více.
Už ani nevnímá stříbrné paprsky měsíce,
které jí nyní osvětlují tvář
a dělají jí nad hlavou třpytící se svatozář.
Zavírá oči a naklání se víc,
už nikdy neuvidí krásně stříbrný měsíc,
už nikdy nezabuší jí srdce,
udělala krok a sklouzla z mostu hladce.
Zase ticho nastává
a mlha se ve tmě pohoupává.
Po chvilce na most mladík přiběhl,
Chtěl se dívce omluvit, neví, že to nestihl.
Nenajde ji,
už je moc pozdě,
nevěděl,že chce skočit do propastě.
A on ani nestačil jí říct,
že miluje ji
a že lituje toho, co jí předtím řekl,
čím dál tím víc..

Teď litovat může až do konce světa,
kdyby si to rozmyslel dřív,
stačila by jen jedna věta,
co před zkázou by jí zachránila
a nemyslela si, že si to sama zavinila.
Mladík se naklonil přes okraj mostu,
díval se dolů a spatřil svou nevěstu.
Ležela na dně velké propasti,
už jí nic nepomůže,
ani kouzelné masti.
Mladík k ní přiběhl
a nic si rozmýšlet nestihl.
Bez ní si život nedokáže představit,
a tak se rozhodl na stejné místo se postavit.
Pak se zády k propasti otočil
a s otevřenýma očima za svou dívkou skočil…

V propasti leží chlapec a dívka vedle sebe,
jak dva mrtví andělé spadlí z nebe..
Pomalu je jejich duše opustí,
v nebi si snad všechno odpustí…