Lhostejný mi nejsi

Pralesem dlouhých věků,
úži se má cesta,
zase jen jedna ze sta.

Nedlouho poté v krásách svojích,
stojí pohřbení vojáci plně ve svých zbrojích.
Umělým úsměvem vítá mě zas,
jedna z těch nejpodivuhodnějších krás.

Spím dnes jako by včera,
kde má prokletá duše vězela,
snažím se rýmovat poslední slova,
Copak to jde? zeptám se znova.

Lhostejně přejíždíš davy, nekonečným pohledem,
se zamrzlým úsměvem, točíš se na mne
a ptáš se, co mi zas provedeš?

Opětuji tvůj pohled,
mračím se andělsky.
Neboj se hrdobče,
dnes nejsem zmije lstivá,
budu se jen smát
a letmým dotykem snad poznáš mě zas.