S příchodem jara

Síla vychřice v našem vztahu
a oddálení konečného prahu,
tiše říkám lásce: ,,Ty hnusný vrahu“.

Chci být chvíli bez uší,
ať okolí mě neruší.
Chci být taká bez očí,
ať nevidím, jak konec se mnou zatočí.

Jednou si možná poděkujem,
s prošlou vizitkou naše já od sebe odstěhujem.
Poté jen na lavičce za domem budou mé slzy po zemi psát,
že jen tobě mělo cenu srdce dát.

Sněženka jenž běžně připomíná jaro,
dá mi pocítit ty chvíle,
kdy všechno co se stalo,
nebylo vůbec málo.
Začnu se modlit,
aby se mi to jen zdálo.

Sen, ze kterého budu stejně jednou probuzen,
se bude pouze šklebit a řvát:,, Naivní snílku, jsi odsouzen.“