Relativita

Relativita

Před lety zjistil Albert,
přidal do učebnic:
nic neběží tak rychle,
jak světlo ze všech svíc.

To světlo se k nám dere
skrz prázdno, étér, svět.
jak zvládá to, ví pámbů
a padlý sluha čert.

Světlo je jenom vlna.
Proud fotonů, nic víc.
A potřebuje prostor,
rozměry bez hranic.

Samotné světlo není,
bez prostoru, času.
Nenajdeš ho, o něm nevíš,
nechytíš za krásu.

Tebe si světlo hledá,
Tvou postavu, Tvé řasy.
Až otevřeš svá víčka,
až osvětlí Tvé vlasy.

Tvé oči najít musí,
bez nich světlo není.
Temnota, vzduchoprázdno,
nelidské zapomnění.

Proto Tě světlo hledá
jak letí směry všemi.
A zoufá si, když nejsi.
vzývá Gaiu, zemi.

Pilně hledat zkouší
i tajemnou červí díru,
zakletou od boha
ve strunách vesmíru.

Z rámusu big bangu
za evolucí letí,
z prázdna k nedohlednu
za láskou, za štěstím.

Však Tvou duši najde,
má k tomu času dost.
Dokud Ty tu nejsi,
je čtvrtý rozměr jen host.

Pro světlo ten host stojí
ve prázdna prostoru.
Leč lidem jejich svíce
bez lásky ubývá dolů.

S láskou zazní výbuch,
zrodí se svět, krása.
Exploze citů, básní,
našlo Tě, světlo jásá.

Jsi Ty a Tvoje láska,
jste světlo, supernova.
Děti nového vesmíru,
jste dva, jen dva, jenom dva.

Vy zrodili jste vesmír,
v něm lásku, prostor, čas.
Tvé přání je zákonem,
Tvé slovo božský hlas.