Ruleta

Černá třináct a červená jedna,
černá dvacet a červená dvanáct.
Všichni kolem mě sází a sází
a já s nimi.
Kolo přede mnou jen čísla hází.
A já chci stále víc.
Nejsem si totiž jist co vlastně chci
a co zase nechci.
Rudá jedna a černá jedenáct,
červená pět a pak jednadvacet.
Říkám si: „Teď už poslední pokus…“
točím strojem,
„…prosím moc, popojeď ještě o kus.“
Ale smůla.
Kulička se zastavila – bankrot,
jak ukazoval hrot.
Ten zatracenej šrot.
Červená šestnáct a červená tři,
zas ta šestnáct a teď černá patnáct.
Tohle byla poslední má naděje
i ta mince.
Ten klaun se mi pořád divně směje,
blbec jeden…
Nic mi nezbylo co bych mohl brát.
Už nikdy nebudu hrát
tuhletu
ruletu.
Černá deset a červená dvanáct,
Černá jak čtyři tak šestadvacet.
Asi začínám opravdu šílet.
Co má dělat?
Začnu-li šťastné milence střílet,
stejně pláču.
Černá patnáct a červená pětka.
Nenávidím svůj černobílý svět,
mé srdce je už tak křehké
a zbičované.
Vzpamatovat se z vašich bystrých vět
není vůbec takhle lehké.
Černá dva, dvaadvacet a čtyři.
Nejspíš teďka v dešti tančí bosa
v pyžamu svém,
není v zapeklitém problému mém.
Je ta pravá.
Každá perla prý slzu ukrývá,
ale dokonce diamanty též.
Tentokrát jenom červená pětka,
protože stroj už začíná blbnout.
Přestává hrát.
Protože všichni už pryč odchází.
Měli byste si hned rychle pohnout.
Je to přeceněné.
Je to podceněné.
Je to nedoceněné.
Rudá čtrnáct a zase ta pětka.
Teď už nemám co bych mohl ztratit,
ale i tak tě prosím: „Zachraň mě…
pomoz mi se na svou lajnu vrátit,
řekni, kde je?“
Červená čtrnáct, černá desítka,
jednadvacet červeně a…konec…
ruleta se přestala točit – stojí
a s ní všechno.
Hrajeme dál ty naše šarády,
jsme uprostřed hloupé maškarády.
Alespoň jsme teď konečně volní.
Tahle ta
ruleta
nám mohla dát to po čem toužíme.
Teď už jen kolem toho kroužíme.
Řekni – co už nikdy nebudeme mít?
O čem si můžeme leda tak snít?
Odpověď máš přímo před očima…