Dotek

Tys přišel, přišel k mojí tváři.
A neodešel, zjistil, jak leskne se a září
ve svitu slunce či měsíce snad?
Proč je to tak, chtěls‘ tehdy znát.

Tys přišel ještě blíž
a uviděl ty malé krystalky,
ptal ses mě, zda spíš či bdíš,
žes neviděl je zdálky.

Krystalky všude kolem mě
tančily a ukazovaly se ve své kráse,
i ve vzduchu, ve vlasech, u země
skotačily a smály se ti zas a zase.

Tys zastavil se na chvíli,
já stála a čekala
a krystalky jak víly
tančily. Já se bála.

Strach v očích mých
spatřil jsi a zvedl dlaň.
V očích mých nevinných
se objevila bílá laň.

Čím blíž jsi rukou byl mé tváři,
tím se laň blížila, poznávals její záři,
její smutné oči stávaly se mými,
tak černé, jako bys koukal do rokliny.

Plné prázdna, smutku,
pak však v tom nejmenším koutku
se skrývala naděje, láska,
tichá a bojácná kráska.

Tys dotknul se mých líček,
jako by to kouzlo bylo,
krystalky to roztopilo,
plamen lásky ve mně vzplál
a ty, jak jsi tam jen tak stál
a dotýkal se mě,
dotýkal se tak jemně.

Ten jediný dotek dokázal,
že pouta má jsi rozvázal,
ta láska, co je v srdci mém,
teď už krásně kvete jen.