Tvář

Jako dva opály září tvé oči čarovné,
celé sametové,
láskou přetíží všechna slova.
Hořkost hlasu se stýká s hovory,
které se proměňují v debaty.

Vlasy jako klásky žluté,
obalené v plachém splínu,
toužím a žasnu té věčné kráse z květu,
borový les šumí,šumí…

Tvářičko drahá, zatoulaná,
bloudíš toulkami po prostotě,
zraješ jako plody chutného vína,
avšak sklizeň je ještě daleko!
Jak rád bych teď ochutnal…
Martinec Vlastimil
27. Června 2005