Abstraktní chomáč...

Odkrylas mu svou duši, aniž bys tušila.
Tvým hostem na mši, pevný řád stanovila.
Odhalilas tvář minulosti - neklidu a tajemství.
Proč to tak muselo být?
Je zas plný zlosti, opiátu a neřestí.
Znovu bude pít a hnít.

Láska již pouhou hrou.
City zas kamenní a touha zhasíná.
Psáno tak tužkou tvou.
Na papír, který opět proklíná.

Nač ty rukopisy schováváš?
Vždyť on je spatřit nechtěl.
Osud mu snad vybíráš?
Proklíná teď tolik neděl.

Sám neví, co k tobě cítit dokáže.
Slova tvá jsou lež a zklamání tvé doteky.
Jak rozhodne se, čas teprv ukáže.
Zda své srdce opětuje či spálí navěky.

Nehněvej se na něj, to tys ho pobláznila.
Z břečky zármutku sic vytáhla.
Do nové však ponořila.

Pro tento čas zapomeň na něj.
Pro dnešní den odpusť mu snad.
Už tu samou píseň nikdy nepěj.
To tvá minulost je jako slizský had.

On svou měl taky - lhát se však nesnažil.
Cítí se, že naletěl - věř či ne, ale já to vim.

Stále tě miluje, zatím je s tebou.
Hlavu nemáš proč věšet.
Ale tím, že rád tě má, není sám sebou.
Z trucu ti nezbývá nic víc, než brečet.

Tak takhle to dopadá, takto to je.
Naděje zkomírá, příběh se otáčí.
Bylo to takové, jaké už nebude.
City k tobě v abstraktním chomáči.

S tebou se neloučí, krásným citům dá sbohem.
Umírá v náručí, pod krásným vztahem.