Pocity

Na světě přežívá,
má mnoho tváří.
Když lidi potkává,
radostí září.

Oči má tmavé,
jak hlubiny moře.
Lesknou se štěstím,
však plné jsou hoře.

Rty má tak smyslné,
že každý sní o tom,
jednou ji políbit
a nemyslet na potom.

Vlasy jí voní,
jak zahrada květů.
A překrásným tělem
pyšní se světu.

Lidé ji prosí
ať jednou se ukáže.
Těm, kterým vyhoví,
sílu svou dokáže.

Za chvíle rozkoše
tvrdě si vybírá.
Ten, koho opustí,
v samotě umírá.

Slunce hned vyhasne,
na cestu nesvítí.
Srdce ti zmrzne
a bolest už necítí.

V pochmurné krajině
bloudíš a sténáš.
Potkáváš přízraky,
strach z nich už nemáš.

Jen v jejich blízkosti
nic tě už nemrzí.
A když tě obejmou,
u srdce zamrazí.

Tělo je studené,
život z něj mizí.
Pocity slabosti
navždy jsou cizí.