Z příručky pro snílky.

Ty hbitý prsty
/co nikdy nepatřily tobě/
mě sváděly přes plastový reproduktory přítomnosti.
Teď, když mi po těle kvetou tvoje tulipány,
mě napadá,
že si mě asi ani nesváděl...
/nebo už sem byla, jako vždy, bezpečně svedená/

Výrazná, neznámá vůně se mi celou noc
kradla po těle...
A ráno sme měli otlačený tváře
od tý spousty dřevěnejch květů,
který nám napadaly do postele...

Nesmíš bejt smutnej,
skleničky se někdy rozbíjej
a voda ti teče po rukou...
Bude to dobrý,
sluníčko zapadne,
bude trochu zima od otevřeného okna,
rozmícháme barvu...
A pomilujeme spolu tu fíkovou noc.

A ráno bude přesně takový,
jaký je uváděný v příručkách pro snílky...
Cigaretovej kouř,
šedivofialový svítání
a čerstvej vzduch zapletenej v průsvitnejch
záclonách...
Opuchlý obličeje,
stej polibek,
ruce bez citu...
,,Promiň, lásko, to kafe není dobrý.“