Dilema

nemlč na mě
střelkami svých očí
křísla nám o sebe srdce
a já Tě mám tolik -
samota

brnk
brnk
brnk...

Bůh polil svět černou tuší
a všechna stébla trávy na zahradě
zadržují dech
jen cosi chrastí
když mi v hlavě
přeskakují výhybky

kymácím se
buď mojí kotvou
lehni si do mě
a šeptej mi
obsahy dětských knížek

zatím jsi jen skeleton
v představách mě děsíš
a já Ti potom říkám nesmysly
o tom
že Tě nechci

rozpíjím se
v každé svojí slze
- tolik tváří
neunesu

po zádech mi špacíruje mráz
labužník
služebník smutku
na hraně večera a noci
čelem o stěnu tlouci
květiny tesat z kamení
jsem svoje privátní zranění

netuším
jak Ti to sdělím...

...když nejsi...