Lovec a šelma XXVI.

Stojí tam, v uctivé vzdálenosti
a lovce bedlivě sleduje,
s vědomím nové budoucnosti,
která v jejím těle pulzuje.

Klidně působí chování lovce,
pohled na jedno místo směřuje,
náhle, jako by zapískal tence,
zpoza srubu se cosi objevuje.

Šelma se náhle o lovce bojí,
už na pomoc chtěla mu vyrazit,
je to snad vlk, co u lovce stojí,
jeho útok musí odrazit.

Přichystána k rychlému skoku,
náhle nevěří tomu, co vidí,
on vztahuje ke zvířeti ruku
a na boku jeho tělo hladí.

Ono hlavu k němu sklání,
ruku láskyplně olizuje,
on nijak tomu se nebrání,
svou pozornost mu zcela věnuje.

Stojí tam, jak zasažena bleskem
a jednu věc ví už nyní jistě,
že zůstala sama se svým steskem,
v blízkosti lovce nebude už příště.

Našel k sobě jinou bytost
a té teď svoji lásku daruje,
napadla ji ještě možnost,
pustit se s ní o něj do boje.

Rychle zavrhla tenhle nápad,
teď nesmí ohrozit své mládě,
co kdyby ten boj špatně dopad´,
pomoc lovce není nasnadě.

Ještě chvíli tam tak tiše stojí
a zorničky se smutkem zužují,
už nikdy se jejich pohledy nespojí
a jeho ruka nepohladí srst její.

Je čas vrátit se do úkrytu...