........

Kluk do dívky se zadíval,
ale chtěl jen pro sebe ji mít.
Jen o ní- o holce svých snů sníval.
Jen pro ní on chtěl kdysi žít.

Tak moc si jí přál.
Tak moc on jí chtěl.
Vše by za ní dal.
Co chtěl, po sléze také měl.

Pak ale usiloval o víc a víc.
On pořád víc si přál.
Nakonec mu nezbilo nic.
On chyby jistě udělal.

Ale ani sám neví vlastně,
proč ono to takhle skončilo.
Proč takhle nešťastně.
Teď by mu jen málo z toho stačilo.
Teď nemá nic…Sedí…Sám..Smutný pohled má…

Ubohý to básník,
kluk, jenž chtěl žít svůj velký sen.
To on je ten viník?
Neb ta, jenž jí byl okouzlen?

Podpírajíc svou hlavu.
Sám…přemýšlí, myšlenky mlživé.
Vypitý hrnek-černou kávu,
černou, jak pomsta, která pomstí to srdce jizvivé.

Sedí, do očí pletou se mu vlasy,
bodají ho, řezají , oni ho ničí!
…..To nejsou vlasy! To sou slzy, co spojili se v řasy.
Jeho srdce bolí, volá o pomoc, křičí.

V koutě on sám jest,
dnes stejně, jako včera.
Do zdi úder- to jeho pěst,
znovu dotkla se krev jeho pera.

Sedí. V ruce křečovité,
svíjí se tužka.
Jeho putování, bylo, je a bude složité.
Doba v níž žije je těžká.

Jasná je obloha-na nebi miliony třpytivých hvězd,
skoro zdá se, že v ráji noc se nachází.
Ne!, to básník opět bloudí a tohle je jedna z jeho cest.
Tam on se s radostí vždy prochází.

Telefon do ruky popadá,
a ruka se mu třese.
Co, že ho to napadá?
Proč se do archivu vrátil zase?

Archiv plný vzpomínek,
těch krásných, i těch smutných.
Od dnů, kdy vzplanul lásky plamínek,
do času, kdy nastal konec zamilovaných.

Čas míjí časy minulosti.
Avšak minulost s sebou lásku nevzala.
On miluje, ale v srdci již žádné radosti.
Ona již jistě jinému své srdce odevzdala.

Rozpraskané rty, tváře jenž od slz pálí.
Pohled jeho ubírající se nikam.
Vzpomínky, které nemizejí tam někde v dáli.
On brečí, já brčím-vzlykám.

Kniha na pohovce, jenž zůstane nedočtena.
To proto, že dál číst já nedovedu.
Duše moje je natolik zničená…
Již žádné sladkosti, chutnajíc po medu.

Celé mé tělo je rozpálené, jako v obětí plamenů.
Mysl, která je zbavena pocitu reality.
Srdce plné vzpomínek a tich největších snů.
Znova vidím to schéma: „já a jen ty“.

Ležím tu a dumám již dlouhou dobu,
snad každý den dokola, takhle stejně.
Škola je pro mne poslední dobou tabu,
já myšlenkami jsem úplně jinde.

Občas jen tak sluduju stěnu,
i několik minut nehnutě.
Kdykoliv si do postele lehnu,
nemůžu odebrat se na kutě.

Jindy zas z okna se dívám,
tak upřeně, přesto nepřímo na světlo v ulici.
Smíšené a nepopsatelné pocity mívám,
někdy tápám v paměti až dlouho do noci.

S hlavou ležící na polštáři,
v té hebké, měkké peřince,
jako v oblacích z peří.
Zas cítím její dech, který voní po vanilce.
Už dávno nejsem ten, komu ona věří.

Sněhové vločky krášlí střechy baráků.
Letadlo ve výšce svou melodii hučí.
Závidím stěhovavým ptákům,
kteří řeknou zimě sbohem a „odfičí“.

Ta tma, která je tady všude kolem,
vrhá na mě svůj plášť utkaný z deprese.
Byl jsem, jsem a vždy budu jen volem,
jak znovu, velmi plakat chce se.

Mé uši opět slyší,
ty tiché nárazy do kolejí.
Tam někde v blízkosti je ta, které to sluší,
tam shlížel jsem kdysi s velkou nadějí.

Ležím a skládám tyto verše,
první od posledních, které byly psány pro ni.
Mé srdce již dávno není vystláno z plyše,
nyní jen bolest z něho se roní.

Na její fotku v paměti vzpomínám,
na tu, jenž visela vedle mě na stěně.
Minulé doby já znovu proklínám,
hlavně ten den, kdy fotka roztrhla se v dlaně.

Ležím zde tak osamocený,
v té nicotě sám a sám.
Připadám si, jak jelen v lovu chycený,
na pospas lidským potravám.

Již chci usnout,
do snů vejít.
Chci se projíždět v té loďce idejí.
Chci znovu ve snu šťastně žít,
S tou falešnou, ale přeci nadějí.

Naděje sice umírá poslední, ale v jakou naději já věřit mám?...