Proměním si Tě . . .

...
Belenův oheň
se snopy žhavých jisker místo kštice
zapaluješ loučí přes hranice prostoru i času

Lačna milování
chvíli divoženka
v hábitu kněžky
chvíli zase vestálkou
jsi prostovlasá a bosa

Už zřím Tě
jak sestupuješ s Páté hory
Ió . . . nešťastnice
Tvá do Egypta pouť je skoro nekonečná
Tam zpět v božskou ženu
zůstaneš zase proměněna
A rozvášněná jako srna hbitě
zapálit plamen majáku na ostrově Faru
přibíháš s plamneny Belenova ohně

Ne nedám se Tebou zmámit
Nedám se oslepit
závojem rozpálených jisker
dočkám chvíli
až žárem zmožena i žízní
odkradeš se skrytě
své rety napojit
tam uchvátím Tě
do své náruče
a unesu Tě tam
co v temném lese palouk
k milování zůstal uchován

V měsíčním svitu
z božské svléknu kněžky
hábit oltářní
a z divé Artemis
proměním Tě na vestálku
Snad při nás bude přízeň
jíž daruje nám sama Afrodita
než v prvém přísvitu májového jitra
zmizí všechny čáry, kouzla
a v orosených květech
zůstaneš mi zase skryta
Virgo Vestalis Maxima

Rozpačita ve své prostotě
žádáš si světlo plamenů
louč zpola pohaslou
pod hranici ukládáš
posvátný oheň rozpaluješ . . .

Tázavý pohled schází ze Tvých očí
(hledím si svého - nevidím)
tak přicházíš blíž
a vlny svých panenských boků
marnivě mi stavíš na odiv
Vidím jak udivena
skláníš svá pevná ňadra ve svůdném úklonu
vášnivou touhou vystavena
jako Amazonky šíp
míříš mi přímo na srdce

Pozvednu ruku jako zmalátněný
a maně dotýkám se Tvého lýtka
vnímám jak chvěješ se teď celá
lýtko však jako dar mi ponechá
Přisune i druhé
a zimomřivě doušek tělesného tepla
chtěla by z mé dlaně mít
tak přidám druhou trochu výš
kde nad kolenem oblí se ten sval
a mění se v obrácenou číš

Nevydrží ta chvíle bez pohybu
a zvolna klesá níž a níž
Už není žádný stud
už není zábran
vášeň je jako slunce
jemuž otvírá se každý květ

Vnímám kouzlo chvíle
otvírání čirých studánek
V Tvých očích je ukryt klíč
ke kouzelnému zámku
do dlaně vtiskneš mi ten poklad čarokrásný
mou dlaň s ním pak na svůj klín
snažím se jím hebce otočit
abych neprobudil kromě Tvého srdce nic . . .

Skláníš se k polibku žízniva
hledáš jak mě složit k ulehnutí
chvíli se jako bráním podlehnout
pak vzdám to
Přijímáš tu hru marnivou
v níž dávám najevo odpor
který dokáže ženu rozvášnit
až k zuřivému boji o nejvyšší slast
když vědoma si její blízkosti
stává se z ní rozlícená šelma
jež nezná žádné milosti

Už cítím to rozjívené chvění
už se vzpíná i Tvůj dech
teď je ta chvíle vhodná k polaskání
kamkoliv dotyk hebký směruješ
Už vlny se lámou v hřebenu Tvých beder
je čas má vílo svůj meč
ve Tvé pochvě skrýt
Jen hezky zvolna zkusit
zda někde není ještě trochu těsno
aby vše bylo přesně tak
jak má to být

Vzpínáš se v boji o svůj správný díl
teď rozpálená vášeň nespoutaná
rozbouří nesmlouvavé vlnobití
až k mysu Dobré naděje
se valí vlny velkolepé
jež robouří tvůj klín . . .

Milenko hoříš ohněm hvězd
jeichž záře znovu nocí proniká
je čas se vrátit na břeh - zpět
než znovu rozhodíš své sítě
lačna slastné sousto znovu ulovit

Hýčkám Tvé rozechvělé tělo
polibky chladím divý žár
v němž z mého těla ve Tvém
nové světlo budiž zapáleno
ku cti všem
co předali ho nám . . .

Milenko od Belenových ohňů
stojím zde svou stráž
slyším jak svou milostnou harfu
opatrně ladíš znovu
snad otevřenou mi ji ještě ponecháš . . .

Milenko
Tvá ňadra
kouzlí křivky ostrých hrotů
snad nabízíš je měsíci
anebo je to další s kouzel
kterým neodolám
a tentokrát se poddám lehce bez odporu
Vím
že Tvá žízeň dnes nezdolná je
můj sladký kvítku jara
pojď
já napojím Tě . . .
má vestálko od Belenova ohně
. . .