Duše a Loď

Malá duše zůstala uprostřed moře,
ztracena a bez vzduchu,
bála se přijmout své hoře,
lapena jen u duchů.

Když nečekaná vlna plna slunce odlesků,
bouřlivě a přece tak klidně,
přinesla velkou loď bez stezků,
a toužebně odnesla duší vlídně.

Společně měli si pomoci,
odplout až k poušti bez vody,
stihli to ještě před nocí,
a doufat směli jen v plody.

Konečně mohli si vytvořit z písku hrad,
Loď v souladu s duší,
slunečně žít si bez útrap,
kdo bouři v poušti tuší...

Však jen hlupák marně doufá,
na úrodu v suchu,
znko od zrnka loupá,
pomalu ve vlastním ruchu.

Duše zraněná lehce se zhojí,
stačí jen slibů pár,
klišé statečná vratce se pojí,
když ucítí vášně žár.

Avšak loď odřená od moří vln,
dlouho žár nemůže snášet,
když nalezna hoří pln,
jak na moře se zase vracet.

I bez doznání musí duše tušit,
jak loď snaží se dostat zpět,
bez myšlenky srdce kuší začne bušit,
nemůže slyšet vln zpěv.

Snažit se zahrabat loď do písku,
vlastní hra o blízkost,
dávno již prohraná a bez zisků,
jak jen opustit krásy skvost.

Loď cítí to dusno v podpalubí,
s každou hrstou strachu,
do srdce díru jen prohloubí,
nebe plné mraků.

I poušť přinese bouři,
stačí jen záminka malá,
když loď po ní touží,
přesně jak se duše bála.

Jen s bouří chtěla loď odplout,
zanechat duši tam,
jak touží se moře dotknout,
pochopit musí každý sám.

Duše se brání dalšími hrady,
bez lodi nemůže být,
dostane jen výmluvy zrady,
jenž loď hned chce mít.

Ten den musel se pravdou stát,
loď nedočkavě vyhlíží,
bouři, která ji může odvát,
pomalu pryč se plíží.

Duše nejdřív jen sladce mává,
než přijde samoty děs,
s odvahou se to stává,
s výkřiky přichází běs.

A loď dostane opět svůj moří klid,
jenž má přinést, co dávno postrádala,
konečně mohla si sama snít,
tak proč uprostřed cesty stále stála.

Kdykoliv už duše přestala hlídat obzor,
a chtěla najít sama sebe,
měla si raději dávat pozor,
loď ukazuje se v odrazcích nebe.

Chce si na vlnách plout,
ale duši svou mít jistou,
čekajíc v žalu hloub,
zase ji naleznout smutnou.

V noční obloze stojí psáno,
hvězdy tiše napoví,
navzájem je vám dáno,
sami a přitom stále sví.

A zůstane jen bolest a prázdno,
a dotyků pár,
těm dvěma nebylo přáno,
řikat si ,,mám tě rád´´.