Na tramvajové zastávce
kdesi...
v nějaké...
možná
divné době
jsem stál
a lítal.
Byl to pouze můj pocit.
Pocit...
přemýšlení o něčem a ničem.
Mé oči směřovali do prázdna
na bezduché nic.
Díval jsem se na lidské stíny skrze jejich vrásky na jejich prázdné
sluncem
protažené siluety
protažené ksichty
Nechtěl jsem...
Nechci...
Nastupovat
s nimi do tramvaje.