O KUBOVI..

Přemýšlím o něm,co mám psát?
Přeji si,aby mě měl rád.
Měla bych si přestat lhát,
snažím se to nevnímat.
On mě bere jako kámošku,
a já nosím naděje škrabošku.
Prostě si přeju,aby mě měl rád,
aby jsem se mohli splečně smát.
Abych nemusela se bát,
napadá mě slůvko snad..
Vím že k němu cítím něc víc,
tak proč on mi nevychází vstříc?
Proč nepohladí mě a nepolíbí mě?
Proč se radši otočí,
a nekoukne mi do očí?
Pohled je víc než slova,
a já ptám se znova : ,,Proč se tohle děje?"
Jsem snad bez naděje?
A i kdyby,dopustím se stejné chyby...
Budu stále doufat,
a bez něj si zoufat.
proč neslyším jeho hlas,
proč musím se ptát znova,zas:
,,Vyřeší to snad čas?"
Uslyším někdy jeho hlas,
nedočkavě jako dítě,
šeptat slůvka miluji tě?