smutné oči a krásný úsměv

Spěchal jsem za ní,
prosím věřte mi to,
kdybych mohl,
dávno bych tam byl,
ale osud nám nikdy nenechá tu chvíli,
kdy se oba milujem…

Zavázané oči,
řítím se do propasti
v zoufalé víře,
že nespadnu.
Všude kolem tma
a přece vidím jasnějši
než kdy předtím…

Musím jet přeplněným vlakem
a každou vteřinu jen těžce trpím.
Prosím věř mi,
že dávno bych tě byl obejmul
a zlíbal k nepoznání.

Slečna naproti má strašně smutné oči,
zachytil jsem její pohled.
V jejím hlase je slyšet,
jako by někdo vzal a rozdrtil jí duši,
ale její úsměv nedává to znát.

Myslel jsem, že takovéhle dávno už nejsou,
je jako vzpomínka, tohle jsem kdysi hledal.
Proč je úplně jiná než ty?
tenkrát si se zdála podobná…

Snad bych i uvěřil, že může být nebe jen čístý azur,
jak tomu u nás nikdy už nebude.
Můžu poznat někoho za pár okamžiků,
když u tebe to trvá roky?

Už jí možná nikdy nepotkám,
nevím, jestli mám vůbec chtít,
ale hrozně moc pro mě znamená.

Vím, že ta propast je příliš veliká,
než abych ji přelétl,
ale stejně se nikdy nevzdá,
ten druhej kluk s motýlími křídly,
co ve mě spí…