Když muž miluje

Tak Ty ses tehdy roztříštil,
abys mohl žít vcelku ?

Promiň, ale nějak nedosáhnu na myšlenku…
zní to tak banálně až hloupě,
že by snad bylo líp…
ne! nech mě, prosím, domluvit…
Že by snad bylo líp, tuhle pravdu smutnou neznat.

Za jeden drobný přehmat,
za okouzlení očí,
za nádech romantiky ,
napořád v sobě dusit
- no dobře, tak tedy
krájet,
rozdělovat city, a vážit je na vážkách listovních…?

Za jedno klopýtnutí,
teď nemáš místo k hnutí ?
Za jeden pád
se nebudeš mít rád ?

Nejde mi to z hlavy.
Vím, omluva pouhá tohle těžko spraví,
ale Ty ses přece vždycky snažil…

Říkáš, že svatá je Tvá žena
- vzala Tě na milost.
Tak to máš pravdu.
Taky měla bych Tě dost.
Vídím - nejsi ctnosti skvost.

Říkáš, že žiju v iluzi.
O Tobě a Tvých
kladech.Dobře.

Jenže…
já cítím katastrofu
v zádech.
Možná…
jenom jeden lehký nádech,
a tříštit se budu já.

A následky…?
Už znám.