Hlučné mlčení

Jsi jako holub na římse.
Stále se na mne díváš svrchu.
Já sama sobě divím se,
proč ti hned neuštědřím sprchu.

Rožníš mě zvolna na grilu
svých nekonečných pochybností.
Závidím křídlům motýlů,
co se tě v dálce raz dva zhostí.

Konečně má tvář odmítne
tvá ledabylá pohlazení
a polibek, chudé spropitné.
Konečně skončí němé scény.

To naše hlučné mlčení
v nás rozprostřelo spáleniště.
Nevyrazí tam osení.
Nebude žádné snad a příště.

(chtěla bych najít sílu a udělat konec trápení,
ať se změní bolest v radost, co přispěje k uzdravení)