Bárka naděje.

Neměla bych tě víc vídat,
neměla bych tě tak často slýchat,
pro všechno, kterak to na mne působí,
pro tu, mně tak bezvýchodnou situaci,
pro staré rány, jež se vždy znovu obnoví,
když pokaždé, se někde v dálce ztrácíš…

Zvláštní podmanivost, barvy tvého hlasu,
mou, tak odhodlanou vůli, naprosto ochromí,
vždy zjistím, ke svému naprostému úžasu,
že jsem bláznivě roztoužené stvoření,
tvé objetí s ochotou útočiště poskytne,
tvým hřejivým laskáním procitne,
někde hluboko potopená naděje…

Ta modrá bárka, ze dna zdvižená,
vyplouvá s plnými plachtami,
na hluboký oceán doufání,
její posádka je snad amokem šílená,
bojuje, při každém dalším smrákání,
s bouří, větrem a vlnami pochybností,
ztroskotá, na útesu, nechtěná,
opětovně, potápí se, klesá,
do bahna na dno sedá…