Konec...

Bílý závoj mlhy obepíná úbočí hory…
Mohutné mraky valí se přes horu na horizontu , míjíc vysoké smrky…Já sedím na lavičce…Na té lavičce na které jsi na mě vždy čekal…Dnes na ni sedím já a naivně si myslím že přijdeš a budeš mě mít rád jako předtím…Jsem osamělá...Osamělá jako jediná mušle na pláži...Jako jediná květina na louce...Jako list na opadlém stromě... Jako strom na pasece...Tak se cítím... Smutním...Smutním dlouhý čas...Jak jsou dny , měsíce , roky , století dlouhá...Nemůžu…Nemůžu zapomenout…Na dny strávené s tebou…Když jsme se líbali v dešti…Stavěli spolu sněhuláka…Stříkali po sobě vodu z jezera…Proč je to pryč?! Proč jsi odešel?! Proč jsi mě nechal osamělou?!Proč?Mé oči už nemohou brečet…Všichni mi říkají ať zapomenu…Já ale nemohu…Byl si to nejlepší co mě v životě potkalo…Prosím mysli na mě jen v dobrém…Teď už je pozdě na přemýšlení o životě...Když umírám...Umírám...Mé oči se už nikdy neotevřou a mé srdce už nikdy nebude bít...