Vzkaz

_

Na stole rovnám pokrčený papír
a na něm pár slov . . .

Po létech nalezený vzkaz

Psala jsi:
- prosím, kup dětem pribináčky
mléko a nějaký rohlík . . .
Přijdu asi až po šesté
Líbá Marie

Vidím tehdejší ráno
jak ve spěchu píšeš těch pár slov
zatím co děti čekají na chodbě
Po těžké noční
vnímám tu chvíli už jen snivě

Odchází
ale nedá jí to a nakoukne do ložnice
vnímám jak přichází
jak mě líbá
a svými ňadry
mé hrudě dotýká se lehce
tak jak to mám rád

Z chodby se ozývají děti:
- Maminko, kde jsi? -
- Ujede nám vlak! -
Lehce se jí dotknu dlaní
Ne, není to sen
Ještě jeden polibek
a na tvář pohlazení . . .

Rovnám dlaní ten starodávný vzkaz
jako tenkrát
když pokoušel jsem její hruď
a dotýkal se jejích ňader
zdali ještě bdím
nebo je to už jen pouhý sen . . .
Slyším jako tenkrát pár slov milované ženy:
- Miláčku spi, vím . . .
. . . jsi hrozně unavený . . . -

_