Labyrintem duše

--------------------------------------------------------
Teď už vím,proč tak rád
vysedával na okraji představ a snů,
skrytě a
nehnutě,
potírán odstínem ocelové noci.

Tíha každičké vdechnuté vteřiny
tepala jeho mladou krví
a nemilosrdně tuhla v železo
bolesti a
smutku
zatímco srdce,
přetavila v tvář staré a
zrezivělé
harfy.

Jen hrajte,vy černí andělé, na struny prsteníčkem spánku!
Labutí píseň lásky,
dozněla mu v h moll dní, bez barvy a lesku
právě ve chvíli,
kdy si uvědomil,
že dýchá dechem ztraceného stínu,
který přišel o iluze,
že se kdy navrátí
do svého
otupělého
těla.

ZTRATIL SEBE
desátou planetu
vesmíru
svého
života,
který se nekonečně rozpíná
po galaxiích hvězdných JÁ.

JEHO hvězda, dopadla na misku
popletených vah:
teď duše převažuje pírko lásky
a pírko zase duše hlad

tak sedí noc co noc
kolébán klidným oddychováním
jeho spolutrpitele....

a marně přemýšlí
jak se mohlo stát,
že v sobě zbloudil,
tak ponenáhlu a lehce,
jako den zlatí sluncem
tmavou pleť noci...