Můj Armageddon

Z radosti plachet smutek vítr ti vzal,
už zase přemýšlíš,jak máš žít dál.
Rozkvetlé růže někdo zlostí otrhal,
do cesty klestí ti naházel žal.
Z vodopádu nadějí voda přestalá téci,
co zmohl bych v tuto chvíli jen říci?
Láska tak proklatě trápí a bolí,
život ti pěstmi ránu za ránou solí!
Slunce se za mraky naděje ukrývá,
do těla bolest se ti rozlívá.
Jak jehla bodá ta hrozivá nálada,
srdce se na kousky v tvé hrudi rozpadá!
Zavíráš oči, před tebou propast temná,
poznáváš zase jak bolest ti chutná!
Kalíšek hořkosti do dna si pij,
potichu v koutě radši svůj život žij.
Slzami kalíš teď pohár prázdný,
proč nejdou vrátit ty krásné dny?
Už v prach se vzpomínky pomalu obrací,
ztratils vše, co člověk za život poztrácí...