Ústa hladové noci

Ústa hladové noci

Ruku v ruce
přesto sami
jdem
a hladová noc
nás polyká
spolu s posledními prázdnými slovy
jež
jak duše opouštějící tělo
unikla z úst
jen aby zranila.

Pak chvíli ticho
chladné a zimní
na konci léta.

Chceš mluvit.
Já mlčet
a spát
a nikdy se už nevzdát svého snu.
Ne tady,
ne na místě,
kde jsem poprvé uvěřila
v prince
-v kluka klečícího v prachu s kytkou polibků-

Ale ty mlčet nevydržíš
/jako vždy/
mě roztrháš přívalem slov
a řekneš, že chceš být šťastný
s jinou, jinde, jinak.

Mlčím
/jako vždy/
a útrpně přijímám,
cos mi dal
-takže nic-
a odpovím,
že s tebou
jsem taky
nedokázala být šťastná.
I když lžu
a nejen tobě
ale to ty nevíš.
Snad i proto nakrmíš hladovou noc
mým krvácejícím srdcem
a odcházíš do tmy,
před níž jsem tě kdysi zachránila.